Běželi jsme… od Tatier k Dunaju!

V sobotu 16. srpna jsme se postavili na start 365km dlouhého závodu s názvem Beh od Tatier k Dunaju 2014. Proběhnout tento štafetový závod se rozhodlo 12 členů běžeckého klubu Valachiarun.cz: Katka Procházková, Libor Procházka, Jiří Čepura, Jiří Jelínek, Romana Vítková, Aleš Pavelka, Dušan Fojtík, Jan Davídek, Jirka Korytář, Jarda Obermajer, Lenka Petruželová a Libor Čada. 
A jak jsme dopadli? Do cíle jsme doběhli v čase 28 hod. 56 min. 10sek. a získali jsme 47. místo v kategorii ALL 9 až 12-členné týmy a 56. místo v celkovém pořadí!
Jaké to bylo? Jedinečné, neopakovatelné a … přečtěte si, co napsali členové týmu:
 

Běželi jsme jako dobře namazaný stroj

Libor Procházka: „Bylo to někdy na jaře, když jsem na internetu objevil závod Od Tatier k Dunaju. Podobný závod jsem absolvoval a bylo to skvělé, takže chuť si to zopakovat velká. První parťák byl k mání hned (Katka seděla vedle mě a byla jednoznačně pro :-)). Dát ale dohromady 12 lidí, auta, ubytování, vymyslet celou logistiku tak, aby to klaplo! No, popravdě, moc jsem tomu nevěřil… Je den poté a věřte či ne, klaplo to a to tak, že skvěle! PROSTĚ A JEDNODUŠE – BĚŽELI JSME JAKO DOBŘE NAMAZANÝ STROJ od Tatier až k Dunaju!!!“

Na to slovní zásoba nestačí

Jirka Čepura: „Co říct k závodu? Byl to ZÁŽITEK. Opravdu. Je to něco, na co slovní zásoba nestačí, to se musí prožít. Jsem moc rád, že jsem mohl být součástí něčeho tak výjimečného. Děkuji!“

Na pokraji smrti vysílením…

Dovolíme si citovat českého klasika Járu Cimrmana, kterého jsme poslouchali při přesunech na místa předávek: „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to…!“

Kdo v cíli zrychlí, ten celou dobu neběžel!

Lenka Petruželová: „ Bylo mi ctí, zúčastnit se s Valachiarun.cz tohoto mezinárodního závodu. Ačkoli moje úseky byly hlavně nekonečné roviny asfaltu někde mezi Tatrami a Dunajem, a to ve dne i v noci, které se neskutečně vlekly, a v hlavě mi po celou dobu zdolávání rezonovaly poučky a rady „kouče“ Honzy Davídka z vozu č. 2 (mírně monotónní, např.: „nemávej na auta a běž“…nebo „Kdo v cíli zrychlí, ten celou dobu neběžel!“…. a také: „Takže Leni, ten třetí úsek, to si dáš osobák, a ne že ne“…. apod.). Bylo to krásné, působivé, nezapomenutelné. Děkuju ještě jednou všem a těším se na další takovou akci!“

Takový závod bych hned absolvoval znovu

Aleš Pavelka: „Zažít atmosféru tak velikého závodu, který byl velice specifický tím, že výrazně stmelil naši skupinu a člověk nezávodí jen pro sebe, ale pro kolektiv, bylo něco jedinečného. Úžasná vzájemná podpora každého člena, který byl zrovna v akci a absolvování jednotlivých úseků v různé části dne, bylo něco, co bych doporučil každému, kdo má rád pohyb v nádherném prostředí v bezvadné partě lidí. Poprvé jsem okusil, jaké je běžet v noci. Trochu jsem se obával, jak to bude vypadat se značením, ale vše bylo naprosto bez problémů. A nakonec závěrečný kolektivní doběh do cíle v Bratislavě už byla taková zasloužená tečka pro nás pro všechny. A věřím, že si to ostatní užili stejně jako já. Mohu říci, že bych takový závod hned absolvoval znovu.“

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Dušan Fojtík: „ Pokud někdo zažije takovýto závod, zjistí, že běh není individuální záležitost, ale v podstatě kolektivní sport. A kolektiv je to co dělá tento závod speciální akcí. Teď už nejde jen o Vás, jde i ostatní. Jak říkali mušketýři: „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. Děkuji všem, bylo to perfektní!!!“

Soupeřící týmy se povzbuzovaly navzájem

Romana Vítková: „Já začnu svým nejsilnějším zážitkem a to byla spolupráce a obrovská podpora jak na trati, tak mimo trať jednotlivých členů týmu. Nejvíc jsem si to uvědomovala, na tom posledním úseku, který jsem běžela sama, protože tam by se mi docela dost hodila nějaká ta podpora s ubývajícími silami. Když si člověk běží sám za sebe, tak je to úplně něco jiného než v týmu. V určitých situacích, by se třeba vzdal, ale takhle ho ten tým žene pořád dopředu a i ke skvělým výkonům – viz tento víkend, všichni běželi naprosto úžasně.
Skvělá byla také atmosféra závodu a jak se povzbuzovaly soupeřící týmy navzájem. Nejednou se mi stalo, že mi na trati nabídl spolupráci člen jiného týmu nebo mě aspoň povzbudil. To jsem v žádném jiném sportu zatím nezažila. Pro mě bylo i třeba úplně poprvé noční běh s čelovkou, z čehož jsem měla před závodem asi největší strach. Měla jsem tedy hodně smíšené pocity, strašně dobře se mi běželo, ale měla jsem strach, abych někde špatně neodbočila nebo neskočila a nespadla na slimákovi, kterých byla plná cesta, a když přede mě skočila ta ovce, ani nevím odkud, tak to mě ho natočili. No a ten společný doběh do cíle byl hodně emotivní. Jsem moc ráda, že jste mě vzali s sebou. Je to skvělý zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *